 I
tehdy byl duben – rok 1930
Ale půl roku předtím, 24. října 1929, tzv. „černým pátkem“
na newyorské burze, začala světová hospodářská krize. Tímto krachem vyvrcholilo
a také skončilo období hospodářské konjunktury a stabilizace kapitalismu.
Neustálé prohlubování nesouladu
mezi růstem produkce a možnostmi odbytu, znamenalo sníženou kupní sílu
obyvatelstva na celém světě. To mělo za následek snižování výroby, propouštění
pracujících a nezaměstnanost, chudobu a hlad širokých vrstev.
Záhy bylo u nás půl milionu
nezaměstnaných. Stávky za udržení práce, nebo alespoň mzdy a zvyšující se
nezaměstnanost, vyháněly lid do ulic. Byla to v té době jediná zbraň
pracujících proti zvůli kapitalistů.
Je třeba zdůraznit, že první -
předmnichovská republika, přes veškeré vychvalování její demokratičnosti, byla
republikou kapitalistickou. Jedinou politickou stranou, která důsledně hájila
práva pracujícího lidu byla Komunistická strana.
Proto také vládnoucí moc
buržoasie se svým mocenským aparátem četnictva a policie, považovala komunisty
za úhlavního nepřítele.
Už od počátku roku 1930 pořádala hony na komunistické
manifestace, rozpouštěla a zakazovala nejrůznější organizace uvnitř Komunistické
strany, jednu po druhé. Právě před 1. májem byl vydán zákaz demonstrací všech
organizací svazu mladých komunistů.
Přes všechny zákazy si však
komunisté nedali vzít demokratické právo na sdružování a proto muselo dojít ke
střetu.
Velikonoce - Velký pátek 18. dubna
1930. Komunisté pražského kraje zvou mládež na sobotu 19. dubna - na večírek mládeže v Radotíně, do
sálu hostince „U Hamanů“.
Avšak týž den rozesílá zemský
rada Krejčí fonogram následujícího znění: „Vzhledem k chystaným
komunistickým akcím v Radotíně dne 20. dubna, žádám o vyslání četnických
posil na ohrožená místa a to takto: 30 četníků do Radotína a 20 četníků do Malé
Chuchle“.
Večírek byl ohrožen. Proto se
organizátoři rozhodli převést přijíždějící mladé lidi do blízké Kosoře.
V neděli 20.dubna dopoledne
se mládež shromážděná na hřišti v Kosoři, po projevu poslance Kopeckého,
seřadila do průvodu s cílem Radotín. Ale tady, přes silnici pod Malým
hájem, už stál připravený kordon devíti četníků. Nic netušící mládež, za zpěvu
revolučních písní, se k němu zvolna blížila. A pak třeskla salva … několik
dívek sténá … rudě se zbarvuje prach silnice. Nastal čas božího míru, ale zde –
krvavé letnice:
Rici Katschnerová
z Prahy – 24 let průstřel břicha
Tilda Reichová z Prahy – 21 let, střelena do stehna
Růžena Martincová z Nuslí –
13 let, střelena do boku
Marie Drdová z Berouna – 16 let, ustřeleny dva prsty na pravé
ruce
Jiřina Brejchová
z Kosoře – 12 let, lehčí zranění
Pět mladých lidí bylo zraněno. A
to jenom proto, že chtěli práci, aby netrpěli hladem a bídou.
Podle tehdejších úředních zpráv,
vydaných četnictvem, to vše způsobila jedna jediná rána. Jediná střela a pět
raněných! To byl výsměch celé události.
Po druhé světové válce se
radikálně změnila tvář světa, zejména Evropy. Vítězství Sovětského svazu a jeho
Rudé armády ve Velké vlastenecké válce posunulo všechny země střední a východní
Evropy doleva. Změnily se poměry i u nás. Bylo odzvoněno československé
buržoasii, která měla svou patolízalskou politikou nemalý podíl na Mnichovu i
na rozbití republiky.
Proto bylo naprosto přirozené, že
v prvních parlamentních volbách v r. 1946 získali komunisté přes 40%
hlasů a stali se nejsilnější a tudíž vládnoucí stranou.
V roce 1950 byl v místě
střelby do dětí a mládeže postaven památník. Měl připomínat novým generacím
zvůli buržoasní první republiky. Postavili jej komunisté z radotínské
cementárny, když ve zdejším lomu odstřelili krásný monolitický kus sliveneckého
růžového mramoru. Hrubě opracovaný, s emblémem srpu a kladiva, se sloganem
o celé události, stál ve vonícím akátovém háji.
Stál, ale už tam není.
Po tzv. sametové revoluci r. 1989,
dochází u nás postupně k restauraci kapitalismu. Ale jak víme z dob
první republiky, kapitalismus a komunisté – to je jako oheň mísit s vodou.
Záhy po sametové revoluci se začínají objevovat první náznaky nesouhlasu
s existencí památníku Rudých letnic.
Zuřivou kampaň rozvířil
radotínský časopis „Šemík“, na jehož stránkách psali nejrůznější lidé, volající
po jeho likvidaci. Mnohdy to byli lidé, kteří o události z 20. dubna 1930
nevěděli zhola nic. Vadil jim jen proto, že to byl komunistický památník, a
komunistické myšlenky se najednou přestaly nosit.
Hysterie dosáhla takového
vrcholu, že se památník stal předmětem diskusí i v obecním zastupitelstvu
Radotína. Obhajoby radotínských komunistů, odvolávající se na historickou
skutečnost, nebyly nic platné. V roce 1980 totiž vydal tehdejší Národní
výbor publikaci k 50. výročí Rudých letnic, která čerpala informace ze
všech dostupných písemných i fotografických materiálů a ze státního úředního
archivu. Ani tyto argumenty se však nebraly v úvahu.
Vrchol tomu všemu ještě dodala
tehdejší tajemnice místního úřadu (později místostarostka MÚ a zastupitelka ZHMP
za ODS) paní Hana Žižková, když napsala do Haló novin: „Pomník byl falšováním
historie, proto ho občané obce nechtěli“. Kdo byl těmi občany skutečně, to
nikdo neví. Snad těch několik pisálků do „Šemíka“? K veřejné diskusi nikdy
nedošlo. A tak památník, nejprve polit rudou barvou, byl v r. 1993 tajně
v noci odstraněn.
Naše demokracie opět zvítězila.
Zvítězil však rozum? Historii nelze vymazat z paměti, nelze ji vyškrtat
z knih, ani rozbít jako neživý mramor. Tu podlost, s jakou nechal
obecní úřad pomník zlikvidovat, nelze zapomenout.
Zaznamenal pamětník
událostí: Ladislav Klusáček
|
